(CZ DEFENCE ) Současná situace kolem koronaviru vyvolává ohledně budoucnosti naší armády a tuzemského obranného průmyslu řadu otázek, proto jsme se na ty nejaktuálnější zeptali předsedkyně poslaneckého výboru pro obranu Jany Černochové.
Paní předsedkyně, když se ohlédnete nad vývojem opatření vlády, jak na Vás působí? Mnozí lidé vyčítají vládě zmatkovitost, nekoncepční opatření.
Čas na hodnocení kroků vlády ještě nastane. Krize stále pokračuje a vždy je dobré vše hodnotit s určitým odstupem a v kontextu. Obecně jsem ráda, že Česko k opatřením přistoupilo dříve než jiné státy. Ale je nutné si uvědomit, že vládní opatření se uvádí v život jen díky rychlé a obětavé reakci, ale i improvizaci záchranářů, lékařů, sester, policistů, vojáků a mnoha dalších profesí. Těm patří velký dík. A samozřejmě dík patří všem těm, kteří sedli a začali šít roušky a vyrábět další ochranné pomůcky, protože kdybychom čekali na obnovení dodávek, dodnes bychom chodili v lepším případě se šátky na ústech.
Je až překvapivé, jak stát nebyl připravený na krizové zásobování ochrannými pomůckami, byť jsme o tom hovořili už na konci ledna v Poslanecké sněmovně, kde nám ministr zdravotnictví Vojtěch mimo jiné vysvětloval, že účinnost roušek v souvislosti s čínskou chřipkou je pochybná. Možná ještě víc mne překvapuje, že stát nemá přehled o domácích výrobcích, respektive o schopnostech domácích firem přeměnit výrobu z jednoho typu produktu na jiný. Firmy a další instituce se musely začít organizovat samy, pomáhat si a začít vyrábět tolik potřebné ochranné pomůcky a další produkty. Řada z nich platí vše sama.
Mrzí mne také, že jsme poslali do Číny dar, ale všechny ochranné pomůcky a testery jsme si následně, na rozdíl od jiných zemí, museli zaplatit. A ještě za to naši představitelé se slzami v očích děkují. To je smutný obrázek.
A konečně bych zmínila ještě dvě věci, které mne překvapily a asi nepřestanou překvapovat. Česká republika má vypracovaný pandemický plán, jehož poslední aktualizace proběhla v roce 2011 za vlády ODS. Od té doby se asi neaktualizoval, protože na stránkách vlády visí tato verze. Bohužel se mi zdá, že se vláda tímto plánem, který poměrně detailně popisuje, co má kdo v jaký okamžik udělat, neřídí. Naznačuje to i dlouhé otálení s ustavením ústředního krizového štábu. Až ten dal zvládání krize nějaký řád.
Ale určitě přijde ještě čas na detailní hodnocení opatření až krize pomine.
V nedávné době se média v rámci některých článků ptala, kde je ministr obrany Metnar. Myslíte si, že by ze své pozice měl více vystupovat a účastnit se všech tiskovek a jednání? Přece jen je zástupcem silového resortu. Ministr Hamáček je, zdá se, výrazně angažovanější.
To je dané tím, že toto je vnitřní krize, takže tím, kdo je za její zvládání odpovědný, i podle legislativy, je ministerstvo vnitra, respektive další rezorty, jako ministerstvo zdravotnictví, průmyslu a financí. Rozhodně bych panu ministrovi nevyčítala, že se necpe na každou tiskovou konferenci a že není každý den ve všech médiích. Ostatně, jestli pojmeme čelení krizi jako přehlídku PR, tak jsme již dopředu prohráli. Všichni.
Při domácích krizích má armáda podporovat složky IZS. Ve chvílích, kdy přestávají zvládat či jsou zapotřebí nějaké unikátní technologie, která má jen armáda, tak má zasahovat. V tom okamžiku by měl být ministr asi více vidět a měl by se účastnit i tiskových konferencí.
Co říkáte návrhu ministra obrany Lubomíra Metnara, který nedávno navrhl posílit moc vlády, respektive premiéra, při stavu ohrožení státu a válečném stavu, pokud by se nemohl sejít Parlament?
Debata o tom, jak naplňovat požadavky legislativy na vyhlašování jednotlivých stavů a schvalování zákonů, pokud se nebude moci sejít zákonodárný sbor, běží již patnáct let. Nejde o triviální záležitost, kterou si mají rozhodnout úředníci, ale o vysoce politickou záležitost. Jednoduše řečeno, této debatě se nevyhneme, nicméně není jediný důvod ji vést nyní.
Mimochodem, moderní technologie umožňují již nyní fungování například výborů prostřednictvím videokonferencí. Poslanecká sněmovna se na to adaptuje nejen technologicky, ale i legislativně, protože je zapotřebí upravit předpisy tak, aby bylo například zabezpečeno hlasování atp. Již nyní s kolegy o řadě věcí takto jednáme na dálku. A to by mělo být v této debatě samozřejmě zohledněno.
Generál Opata nedávno vyzval vojáky, ať dbají na své zdraví, na jeho ochranu, ale na druhou stranu existují důkazy o tom, že naši vojáci nebyli včas dostatečně vybaveni adekvátními ochrannými prostředky a často si je museli obstarat sami nebo jim byly darovány soukromými subjekty. Kde vidíte chybu a jak by dle Vás mělo nasazení vojáků vypadat? Jde o pochybení jednotlivce nebo celého systému?
Nasazování vojáků, stejně jako čelení krizi, musí být řízeno z jednoho místa a zaštiťováno jednou osobou. Tím, kdo má rozhodovat, je ústřední krizový štáb, ve kterém se sbíhají veškeré požadavky a informace, definují se opatření a plánuje se. Není na vojácích, aby si sami říkali, kde v rámci domácí krize mají být nasazení a co mají dělat. Musí se krizových štábů účastnit, podílet se na plánování, ale poslední slovo mají mít primárně ti, kteří jsou za řešení domácí krize odpovědni. Tím spíš nemám já, jako zákonodárkyně říkat, kde a jaké jednotky mají být nasazeny.
Obecně platí, že v době krize má být rozhodování koncentrováno do jedné či několika málo osob. Každý má nějaký názor, v médiích si jich každý den můžeme přečíst víc než dost, připomíná to překřikování jednoho přes druhého, až to nedává smysl. Ale takto se nedá nic řídit. Řízení je spjato s odpovědností a ta je jenom jedna.
Co se týče ochranných pomůcek, obecně se jedná o chybu a ukázku nedostatečné připravenosti na krizové stavy. Ostatně na to upozorňuji již velice dlouho a tato krize ukázala, že zcela oprávněně. Už loni jsem například opakovaně protestovala proti výprodeji kovů ze státních hmotných rezerv bez hlubší analýzy. Jsem přesvědčena, že tento prodej byl primárně motivován sanováním rozpočtu, nikoli na základě promyšlené koncepce.
Nejde ovšem jen o ochranné pomůcky. Jde celkově o systém zajištění zásobování surovinami, polotovary a výrobky, stát musí mít přehled o výrobních kapacitách, musí si předplácet u firem držení výrobních linek a udržení vyškoleného personálu tak, aby mohla být pokryta základní potřeba po určitou dobu v okamžicích, kdy se rozpadnou dodavatelské řetězce.
Nejde tedy jen o skladování, ale i o schopnost výroby a přehled o ní. Ale stát nemůže dělat vše. Ani to není správné a zapotřebí. Stát musí přenést části odpovědnosti na soukromé společnosti a požadovat po nich plnění v okamžiku krize. Je jedno, jestli jsou to ochranné pomůcky či výroba ručních zbraní. Za škody, které těmito požadavky vznikají, firmám platit. Jak vidíme nyní, vyjde to levněji, než když se žije v pocitu slastného a věčného míru a pak najednou se chaoticky utrácejí peníze. Ale hlavně ty peníze zůstávají doma.
Až skončí tato krize, je nezbytné si sednout a podívat se na celý problém holisticky, tedy celostně, a navrhnout systém, který se začne postupně v následujících letech naplňovat. Určitě počítám s tím, že musí dojít ke změně legislativy v některých oblastech tak, aby mohl nový systém efektivně fungovat.
Očekáváte, že současný krizový stav bude mít vliv i na nábor nových vojáků, či příslušníků AZ?
To se dá velice těžko odhadovat, nasazení a zvýšení viditelnosti by mohlo pomoci navýšení zájmu o aktivní zálohu, u zájemců o profesionální službu bude zase kromě viditelnosti více záležet na perspektivě. V posledních letech byl o vstup do armády a aktivní zálohy poměrně vysoký zájem, který byl daný několika faktory, například změnou legislativy, navyšováním příjmů vojáků, na chvíli zastaveným a následně pomalu uvolňovaným náborem, takže se vytvořil větší rezervoár zájemců. Napomohlo i zhoršení bezpečnostní situace. Ovšem už v posledních letech byl patrný vyšší věk rekrutů, což bylo částečně dáno i tím, že se ročně do služby vracejí lidé, kteří z armády odešli.
Nyní se nacházíme v období demografického poklesu, takže se snižuje ve společnosti počet vhodných adeptů pro službu. Uvidíme, jak se bude vyvíjet ekonomika a nezaměstnanost. Nicméně nárůst nezaměstnanosti neznamená automaticky vyšší zájem o službu v bezpečnostních složkách a ozbrojených silách. Řada nezaměstnaných totiž není pro nábor vhodná.
Je velmi pravděpodobné, že následkem virové pandemie bude vláda v následujících měsících revidovat rozpočet na armádní modernizační projekty. U většiny z nich je podmínkou pro uchazeče zapojení českého obranného průmyslu. Jejich zrušení či odložení se tedy dotkne nejen armády, ale i domácího průmyslu. Jakým způsobem by měla vláda postupovat, aby dopady byly co nejmenší?
Nejprve by mělo ministerstvo obrany postupovat systematicky a koncepčně. Nikoli začít bezhlavě škrtat a šetřit, ale během několika měsíců nejprve přehodnotit poslední Koncepci výstavby Armády ČR (KVAČR) či vypracovat jiný krizový dokument, který by zhodnotil stav a navrhl opatření pro příští léta. Přípravy tohoto dokumentu by se měli účastnit i odborníci mimo ministerstvo, bývalí vojáci z povolání, ekonomové a další.
Již schválený KVAČR byl minimálně z hlediska finančního na hraně realizovatelnosti i bez pandemie. Překvapovalo mě, jak snadno prošel, i když známky ochlazování ekonomiky byly patrné od minulého roku a bylo jasné, že jen těžko armáda dosáhne na peníze, které si v dokumentu kreslila. Ale asi jí je někdo nasliboval.
Jsme v situaci, kdy armáda počítala s penězi na modernizační projekty, které jsou důležité nikoli jen pro armádu, ale pro nás všechny, protože se tím zabezpečujeme na příští krizi. Není možné nyní přijít a říct: „Promiň armádo, ještě vydrž dalších dvacet let s tím, co máš.“ Vojáci jsou zvyklí poslouchat, já nemusím, takže pokud by k něčemu takovému došlo, upřímně říkám, že bychom si jen hráli na to, že máme armádu, ale nezbylo by nic. A to já nechci.
Proto je nezbytné si sednout, probrat, které projekty jsou klíčové a nesmějí být omezovány a zdržovány a které mohou jít pomalejším tempem. Ale hlavně je zapotřebí začít více pracovat s různými způsoby financování, pomocí dluhopisů například, zapojit do něj více i soukromé společnosti, kterým by se stát zaručil, využít financování na splátky a tak dále. A hlavně, primárními kontraktory musí být pro Ministerstvo obrany české firmy, nejenom státní podniky, ale i ty soukromé. Ministerstvo musí začít být kreativnější a flexibilnější.
Co se týče úspor v rezortu obrany kvůli koronavirové krizi, logicky je první na ráně kvůli svému rozsahu projekt BVP. Pokračují v této situaci jednání se soutěžiteli? Jaký má být další milník projektu a kdy by měl nastat? Připadá v úvahu omezení projektu (na menší počet vozidel) nebo jeho úplné zrušení?
Až se situace zklidní, určitě to bude jedno z důležitých témat podvýboru pro akvizice i výboru pro obranu. Nechci nyní spekulovat, jak to dopadne. Obecně řečeno, prioritní je řešit dlouhodobé financování, aby se nestalo, že armáda nebude mít nic jiného než nová bojová vozidla pěchoty, nebo bude mít trochu nových vozidel, trochu děl a trochu ode všeho – na fotografiích to bude vypadat hezky, ale celkově to velký smysl dávat nebude.
Jak lze na jedné straně dostát závazkům vůči NATO (výdej 2 % HDP na obranu) a na straně druhé se vyrovnat s předpokládaným vysokým schodkem rozpočtu?
Zajištění bezpečnosti a obrany je základním pilířem státu. Občané od něj očekávání ochranu v případě vnitřní i vnější krize. Takže bychom se podle toho měli chovat a neškrtat výdaje na armádu, policii, hasiče a další složky. Jak jsem říkala výše, existuje více způsobů financování a my bychom se po nich nyní měli poohlížet.
Mnoho podnikatelů a výrobců již nyní mluví o tom, že budou potřebovat pomoc od státu, aby překlenuli ekonomický propad a objem výroby v důsledku pandemie. Většina českých podniků obranného průmyslu žije především z exportu, tedy z dlouhodobějšího hlediska je zasáhnou spíše opatření ve světě než rozhodnutí české vlády. Nicméně to ale paradoxně poukazuje na to, jak málo český stát spoléhá na svou vlastní výrobní a materiálovou základnu v oblasti obrany, strategických rezerv a ochrany obyvatelstva. Nemělo by se tato situace zásadně změnit? Jak by se měl stát vůči podnikům strategického významu chovat a jak by měl přispívat ke vzniku a existenci stabilní strategické výrobní základny, kterou by takové podniky mohly (nebo by měly) jako celek tvořit?
Již jsem o tom hovořila dříve. Ano, stát by měl vytvořit komplexní systém přípravy na krizové situace. Na druhou stranu, je iluzorní se domnívat, že český stát bude schopen odebírat a zaplatit vše, co domácí obranný průmysl vyrobí a v takových množstvích, aby se vyplatil vývoj a sériová výroba. Export bude i nadále klíčový.
Stát by měl proto jednak vytvořit podmínky pro vývoj a inovace a investovat do obranného, ale i duálního průmyslu mnohem více peněz než nyní. A za druhé by měl vzniknout státní fond, který by ručil či by přímo financoval vývozy do zemí prioritních pro naši zahraniční politiku. A to nejenom vývozy produktů, ale i služeb a výstavbu potřebné infrastruktury.
Pandemie a s ní spojené problémy s nedostatkem ochranných a zdravotnických pomůcek nejen u nás, ale i ve světě ukazují, jak moc je ekonomika nejen Česka, ale i našich spojenců a partnerů v EU a NATO orientovaná na služby. Západní firmy výrobu i know-how vyvezly do Číny, tedy to země s totalitárním, komunistickým režimem. Přitom v dobách minulých by bylo zcela nemyslitelné, aby země Evropského hospodářského společenství nebo NATO si nechávaly vyrábět zboží v Sovětském svazu a dodávaly tam špičkové know-how či vojenské technologie. Jaké ponaučení by si mělo Česko, ale i další západní země ze současné krize odnést do budoucna, a to především co se týče vlastních vývojových a výrobních kapacit?
Pandemie jen urychlí to, co je patrné již několik let, a to přesun výrobních kapacit z Číny do jiných zemí. K tomuto trendu přispělo jak zvyšování ceny práce v Číně, tak i problémy, které mají společnosti s komunistickým aparátem a jeho praktikami. Svět se v posledních třiceti letech hodně změnil a globalizace a globální dělba práce vytvořila velké příležitosti, ale zároveň i ohrožení. Není možné najednou vše vrátit zpátky a otočit o 180 stupňů. Musíme najít vhodný kompromis v jednotlivých oblastech, jak jsem o tom hovořila v předchozích odpovědích.
Neuvažuje Ministerstvo obrany v rámci protikrizových opatření, že vytvoří balíček investičních projektů, které by podpořily domácí průmysl?
To je otázka pro ministerstvo. Předpokládám, že snad ano a že se o jednotlivých návrzích budeme bavit na výboru pro obranu.
Systém SALIS nám sice zajistil přepravní kapacity (transportní letoun Antonov An-124 Ruslan), ale nemyslíte si, že by armáda potřebovala mít i vlastní kapacity? Stávající letouny CASA neoplývají velkou přepravní kapacitou, dodávka dalších se s ohledem na škrty pozastavuje a ruší se i nákup business jetu, který měl nahradit dosluhující a poruchový Challenger.
Ano, měli bychom disponovat většími transportními kapacitami, než máme. Měli bychom se vrátit k plánu na nákup třetího Airbusu, měli bychom se vrátit k ideji pořízení středního transportního letounu a měli bychom si ve spolupráci s dalšími zeměmi zajistit schopnost strategické přepravy. To bychom určitě potřebovali. Hovoříme však o miliardách a miliardách korun a přitom nevíme, jak to bude vypadat s ekonomikou na podzim.
Není nic horšího v takovéto situaci než střílet od boku a předhánět se v nápadech, kterých má každý podle svých preferencí více než dost. Jediný smysluplný postup je si sednout a vytvořit nějaký dlouhodobější plán zohledňující turbulentní období, které nás nyní čeká.
Jaké schopnosti a kapacity v oblasti speciálního a obranného průmyslu podle vás České republice v současnosti chybějí, přitom by je mohla za aktivního přispění státu mít a úspěšně budovat a rozvíjet?
Určitě se jedná o prostředky pro průzkum, ať už jde o optiku či další systémy detekce, komunikaci, velení a řízení, rušiče, kybernetickou obranu, robotické prostředky a podobně. Bylo by ovšem chybou zapomenout na tradiční schopnosti, jako jsou ruční zbraně, výroba a opravy pozemní i letecké techniky a tak dále. Potřebujeme mix, ne se pouze soustředit na jednu oblast.
A co sociální sféra? Dá se očekávat, že následky koronaviru připraví o zaměstnání/podnikání až desetitisíce občanů České republiky. Uslyší tito lidé na potřebu investic do armády v době míru a v době ekonomických dopadů na všechna odvětví?
Je to otázka vysvětlování a vnímání. Doufám, že budeme nyní úspěšní. Za posledních deset let se mnohé změnilo. Říkali jsme si, jakým zlomem bylo 11. září, ale myslím si, že v oblasti bezpečnosti jsme to pochopili v Evropě až po roce 2014. Snad jsme se poučili a všichni chápeme, že se k silnější armádě nedá proškrtat.
(Autor: Michal Pivoňka)