Nedávno jsem měla odpovídat na otázky v rozhovoru, který se týkal hygienického vybavení dětských hřišť. Konkrétně záchodů s umývárnou. Na Praze 2 máme dohromady deset dětských hřišť a na sedmi z nich je „domeček“ s toaletami a umyvadly. V rámci první otázky tazatelka projevila potěšení nad tím, jak dobře hřiště vypadá, druhá otázka zněla „Proč i na ostatních hřištích nejsou toalety?“ a po dotazech na finanční náročnost se zajímala, zda jsem se zamýšlela nad otázkou bídné situace v ČR týkající se absence toalet na hřištích. Proč si myslím, chtěla vědět tazatelka, že jiní starostové nemyslí na základní potřeby dětí a rodičů?
V tu chvíli mi došlo, jak nevratně jsme se posunuli, a co všechno už najednou považujeme za standardní požadavek. Vybudovat na hřišti zázemí s toaletami a umývárnou stojí přes dva miliony korun, náklady na celé takové hřiště jsou desetkrát vyšší. Denní provoz takto vybaveného hřiště přijde třeba v Riegrových sadech na 2000,- korun denně. Je to spousta peněz a ne všude mohou takovou částku investovat – toť asi odpověď na výše zmíněnou otázku. A bohužel není výjimkou, že jsou takto nákladně vybudovaná místa ničená vandaly a tak kvůli tomu občas připomínají spíš než nedobytné pevnosti než dětská hřiště.
Žijeme prostě v době vyšších standardů. A já si samo sebou přeji, aby naše hřiště byla skvělá. Aby byla zábavná i bezpečná, aby v nich nechyběly přebalovací pulty pro miminka, tekoucí voda ani civilizovaný záchod. V řadě z nich už tomu tak je. Rekonstrukce dalších se plánuje. Ale zároveň považuji za nutné, aby k tomu vyššímu standardu dospěla společnost i uvnitř – nejenom v požadavcích a nárocích na druhé, ale také na sebe. Věci se neničí, to už jsme se učili v mateřské školce.