Součástí politiky jsou porážky, poučení se z nich a trpělivost

(www.O14.cz) Jak by řekl klasik, politici, je skupina mužů, kteří kromě zájmů národa mají ještě své vlastní zájmy a kteří alespoň jako skupina jsou o krůček vzdáleni od poctivých lidí. V politice nejsou o nic horší lidé, než lidé v ostatních řemeslech nebo oborech. A dávno už to není jen doména mužů. Politika je tvrdá hra a obstát v ní nelze bez osobní odvahy.

Do strany jste vstoupila ještě v době Vašich studií v roce 1997. O rok později jste se stala členkou Zastupitelstva a od té doby jde Vaše kariéra stále nahoru. Jaká byla Jana Černochová v době, kdy do strany vstoupila?

Pro mě tehdy hrála roli dvojí motivace. Ta dlouhodobější byla touha po tom účastnit se veřejného dění, podílet se na změnách, kterými naše země, ale i naše městská část procházely. Chtěla jsem tyto změny podpořit a být prospěšná. Větší zapojení do veřejného života bylo tehdy více samozřejmé a já jsem chtěla zkrátka přiložit ruku k dílu, tehdy hlavně na komunální úrovni. Nikdy mi nebylo vlastní pouhé brblání a naříkání, že je něco špatně, a vždy jsem byla přesvědčená, že místo toho člověk má jít a sám něco udělat. Před rokem 1989 to nešlo, ale v devadesátých letech už ano a toho jsem si tehdy velmi vážil a vážím dodnes. A druhý prvek, který mě tehdy ovlivnil, byla vládní krize a tzv. Sarajevský atentát. Tato událost mi přišla velmi nefér. Cítila jsem, že ODS má velké zásluhy na transformaci a demokratizačním procesu v naší zemi. Na to už se dnes téměř zapomíná. Proto jsem ji chtěla podpořit a pomoci se zase zvednout.

Ženy se v politice angažují, ale stále převažují muži.  Nadneseně řečeno, jaké je to být ženou ve světě mužů?

Nemám příliš ráda neustálé rozdělování na muže a ženy, hledání rozdílů, kdo je lepší, kdo je horší, jaké situace jsou výhodnější pro to či ono pohlaví. Politika je buď dobrá, nebo špatná, je buď založená na hodnotách a principech, nebo je bezskrupulózní, je odpovědná, nebo populistická a tak dále. Není politika ženská a mužská. Takže se raději bavím o obsahu politiky, konkrétních tématech a řešeních, než o kvótách a vynucování si rovnosti ve všem, což samozřejmě není možné. Zabývám se obranou a bezpečnostní a ve Výboru pro obranu jsem tradičně jediná žena. Ale jestli má někdo pocit, že mně kolegové šetří kvůli tomu, že jsem žena, nebo že je šetřím já, protože jde o témata obrany a jsem mezi nimi jediná, tak se hluboce mýlí. Nebavíme se jako muži a ženy, ale snažíme se bavit o podstatě problémů a hledat řešení.Jinými slovy, mám občas pocit, že trávíme příliš času pseudoproblémy týkajícími se mužů a žen, namísto toho, abychom řešili podstatu.

Zastánkyní plánů pro vyrovnané zastoupení mužů a žen nejste ..

Jsem proti jakýmkoli kvótám, ale jsem pro rovné příležitosti pro všechny. Kvóty mají totiž tendenci stírat zcela neoddiskutovatelné rozdíly mezi muži a ženami a ve finále jen vyhrocují antagonismy. Nechme to na svobodné vůli a schopnostech každého, zajistěme jediné – rovné příležitosti. A ty v politice, dle mého, všichni mají.

Byla pozice ženy v politice v začátcích Vaší kariéry jiná než je dnes? 

Rozdíl je v tom, kam jsem se posunula. Začínala jsem v politice od nuly, musela jsem si svou pozici vybojovat, musela jsem okolí přesvědčit, že na to mám, že jsem schopná formulovat názor, bojovat za něj, být schopná přebírat odpovědnost. Naučila jsem se za ta léta, že důležitou součástí politiky jsou porážky, poučení se z nich a trpělivost. To jsou poznámky týkající se mě samotné. Co se týče prostředí, nevnímám výrazněji nějakou změnu. Možná to bude tím, jak jsem říkala před chvílí, že neřeším, jestli něco říká, dělá muž, či žena. Řeším spíše to, jestli je to moudré, nebo hloupé. Neztrácím čas tím, že bych se nějak zabývala tím, jestli je v politice o pět žen více, nebo méně, než bylo loni.

Máte nějaké politické vzory? 

Samozřejmě, že mám vzory a opět, spíše jde o to, co tito lidé reprezentovali a reprezentují, ne o to, zda se jedná o muže, nebo ženy. Mezi mé vzory patří třeba americký prezident Theodore Roosevelt, britská premiérka Margaret Thatcherová.V některých aspektech pak určitě též naši dva porevoluční prezidenti, Václav Havel a Václav Klaus. Domnívám se, že tito pánové oba měli své světlé a stinné stránky a beru si z nich z obou v tom dobrém inspiraci.

Nemáte za sebou žádnou aféru, až na to, že jste kdysi do Riegrových sadů navezla sníh. Vím, že jste římská katolička a mnoho lidí si myslí, že slušný člověk v politice nemůže obstát.  Stojí  Vás to hodně úsilí?

Víte, existuje takový stereotyp o špinavosti politiky. A docela mně to mrzí. Politika je řemeslo, jako jakékoli jiné, lidé v ní nejsou odlišní od zbytku populace. Někteří jsou chytří více, někteří méně, někteří se rádi předvádějí, jiní méně, někteří jsou pracovití, jiní méně. Někteří mohou mít špatné úmysly, většina nikoli. Iritují mně poznámky o tom, že jsou politici všichni zločinci, že kradou, že jim jde jen o vlastní blaho, nebo že politikem může být každý.

Sliby různých "začínajících"  hnutí a stran, které nemají potřebné znalosti a zkušenosti nemohou být naplněny?

Podívejte se například na Prahu, ta je ukázkovým příkladem chaosu a neschopnosti investovat v době růstu. Možná by už dneska paní Krnáčová udělala něco jinak, ale my jsme promrhali několik let. Politika umí být tvrdá, protože se v ní odehrává možná větší množství střetů, než v jiných oblastech – na tom je ostatně založena, je to souboj idejí, hodnot, představ o vedení státu, o správě věcí veřejných. Neexistuje většinou pouze jediný recept, takže je nutné přesvědčit ostatní, nalézt kompromis.

V politice se toho hodně namluví .. 

Ano, protože jde o to, přesvědčit ostatní o správnosti vlastního návrhu, součástí taktiky v politice jsou i obstrukce. Ale odmítám, že je politika žvanírna, jak řekl například Andrej Babiš, který jen tímto výrokem odkryl svou neschopnost vést diskusi a akceptovat i jiné názory. On je prototypem autokrata, který zatím – díky Bohu - nedostal šanci, aby se mohl projevit naplno.

Komentáře o tom, že by politika měla být prosta střetů ..

Bez výměny názorů – někdy i vzrušenější – by se nikam nedošlo, platila by jen jedna pravda, jedna cesta, ale život je přeci pestřejší a politika jej jen reflektuje. A ono zaujetí, zvyšování hlasu, emoce i předkládání argumentů? To je důkazem zaujatosti pro věc. A bez zaujatosti a nadšení je politika vyprázdněná, plytká a nic nepřináší. Ale to se netýká jenom politiky, ale jakékoli jiné lidské činnosti.

Vím, že máte ráda zbraně. Je Vám bližší myšlenka, že zabíjejí zbraně, nebo myšlenka, že zabíjejí lidé? 

Rozhodně lidé. Jakákoliv zbraň je sama o sobě pouze věcí či kusem železa, a tak záleží vždy na lidech, kteří zbraň drží v ruce, k jakému účelu ji použijí. Kdyby nebylo zbraní, domnívám se, že lidé by si i bez nich vždy nalezli způsob, jak druhým ubližovat. Podívejte se například na sérii teroristických útoků, kterým v posledních letech Evropa čelí. Snad polovina z nich byla spáchána za použití automobilu. Já se nedomnívám, že zbraň by měl mít každý a nejsem pro jejich rozšíření, jak je mi mnohdy podsouváno. Myslím si pouze, že člověk by měl mít právo si zbraň za splnění přísných pravidel pro zajištění své bezpečnosti pořídit. Zároveň si myslím, že tato přísná pravidla zde již dnes máme a není nutné je ještě více zpřísňovat, protože fungují. Proto současné snahy o další regulaci nepovažuji za správné.  Kdyby se restrikce a regulace zbraní přímo dotýkala boje proti nelegálnímu obchodu se zbraněmi, bylo by vše v pořádku, ale současný trend jde opačným a škodlivým směrem – směrem k persekuci zákona dbalých občanů, kteří drží zbraň legálně, a to ať z důvodu zvýšení pocitu své vlastní bezpečnosti nebo bezpečnosti své rodiny, ale i pro sportovní, sběratelské nebo i lovecké účely. Je přirozené, že v demokratické společnosti existují lidé, kteří mají různé legitimní důvody pro legální držení zbraně.

Pořád někoho bráníte. Nedávno to bylo za stát Izrael proti mezinárodní organizaci UNESCO, kvůli rezoluci upírající státu Izrael právo na Jeruzalém. Díky Vaší zásluze děkoval PČR i premiér Israele, Benjajim Netanyjahu. Není škoda, že nemáte ambice stát se Ministryní Obrany? 

U této otázky nejprve k tématu Izraele. Nejde totiž jenom o UNESCO a rezoluci, ale o mnohem širší trend v rámci OSN, který mně trápí. Například země, které potlačují své občany mají rozhodovat o globálních lidských právech. Vždyť je to výsměch nejenom zdravému rozumu, ale právě těm lidský právům. V UNESCO se několik zemí a Palestinská autnomie rozhodly, že si budou přepisovat historii, jak se jim to hodí, samozřejmě, aby z ní měli prospěch. Politizují UNESCO, které se má především starat o kulturní dědictví bez ohledu na politiku. Tím tato organizace přestává dávat smysl a tím, že nad tím naše zahraniční politika přivírá oči se stáváme spolupachateli přepisování dějin.

Proto to tak hlasitě komentujete?

Přeci se nesmíme stát rukojmími těch, kteří jsou proti našim hodnotám, demokracii a občanským svobodám. A navíc jsem přesvědčena, že Izrael je náš spojenec, demokratický stát ctící stejné hodnoty a proto nesmíme přihlížet tomu, že se z něj dělá otloukánek a že je likvidován.

Když se vrátím k otázce, že nemáte ambice stát se ministryní obrany? 

Abychom si porozuměli, ten výrok byl myšlen tak, že nechci být ministryní za každou cenu a ani hned. Posty se rozdělují až po volbách a já odmítám řešit tyto věci před nimi. A konečně, práce v legislativě je mi velice blízká a myslím, že jsme toho spolu s kolegy z výboru pro obranu v posledních třech letech udělali pro armádu hodně, takže i z pozice poslankyně se dá hodně prosadit. Abych to shrnula – pokud za mnou někdo po nějakých volbách přijde a tento post mi nabídne, budu o této nabídce odpovědně přemýšlet a pokud bude vhodná konstelace a budu mít pocit, že jsem připravena, řeknu ano. Ale rozhodně nemám ambici, tedy jedinou myšlenku, se kterou bych usínala a probouzela se, že budu ministryní a tomu podřizovala vše, co dělám.

Pokud byste byla ve funkci Ministra obrany, jak by vypadalo Vaše řízení tohoto Ministerstva?

Odpovím s využitím příkladu dvou ministrů obrany – Alexandra Vondry a Martina Stropnického. Prvně jmenovaný šel do úřadu v době krize a byl pod ohromným tlakem, aby spořil. Přesto se mu podařilo k tomu přistoupit systémově a metodicky a zároveň dokázal navázat úzký vztah a spolupráci s armádou. Dokázal rozhodovat i o nepříjemných věcech a převzít za ně odpovědnost. A hlavně, byl pořád politik, protože vedení jakéhokoli ministerstva je vždy primárně věcí politickou a děje se ve prospěch těch, kteří dotyčného zvolili, tedy občanů. Martin Stropnický nastupoval do úřadu za naprosto výhodných okolností – začala růst ekonomika, ministr financí a vicepremiér byl ze stejné strany, zhoršila se bezpečnostní situace a s tím vzrostla vůle občanů a politiků dávat na obranu více. Bohužel nerozhodností, neschopností postavit si stabilní tým a ten vést byly poslední tři a půl roku hojnosti promrhány. Podařila se alespoň za významného přispění Výboru pro obranu prosadit žádoucí změna legislativy, která byla připravena již za Alexandra Vondry v návaznosti na Bílou knihu o obraně. Nicméně další žádoucí dokumenty, jako koncepce výstavby armády či finanční programy, bez kterých není možné nakupovat, se připravovaly zbytečně dlouho, takže se ztratil čas a navíc se nedaří vytyčené kroky naplňovat v daném časovém horizontu, takže se vše odsouvá. Ostatně neschopnost čerpat peníze je zcela ukázkovým příkladem. Zatímco Alexandr Vondra je pro mě ministrem, který se v těžké době dokázal zorientovat, postavit si tým, činit i nepopulární rozhodnutí a přebírat za ně odpovědnost, Martin Stropnický je spíše svou nekomunikativností a nerozhodností opakem. I třeba v tom, jak rád zdůrazňuje, že není politikem. Přitom řízení exekutivy je věcí čistě politickou. Ministr nemá rozhodovat o taktice a výcviku vojáků, ale má rozhodovat o jejich nasazování v souladu se zájmy státu, jinými slovy, on je ten, který určuje, jakou stavíme armádu a popisuje cíle, jakých se má dosáhnout, aby byla zajištěna širší obrana státu a podpořeny zahraničně-politické zájmy země. Ministr nemá rozhodovat a tom, jaké letadlo, vrtulník, tank či vozidlo se nakoupí. O tom si mají rozhodnout vojáci právě na základě cílů či úkolů vytyčených politiky ve prospěch státu. Na druhou stranu musí být schopen klást otázky týkající se efektivity daného nákupu, jeho dlouhodobého smyslu a udržitelnosti. Ministr musí být ten – parafrází výroku Theodora Roosevelta – kdo hovoří klidně, ale v ruce svírá klacek, ten, kdo rozhoduje, zajišťuje plnění rozhodnutí, kontroluje a přebírá odpovědnost. Jednoduše řečeno, pokud bych byla ministryní obrany, budu chtít být spíše Alexandrem Vondrou, než Martinem Stropnickým. Aniž bych chtěla Alexandra Vondru jakkoli imitovat a kopírovat. Jen považuji jeho přístup za správný.

I když máte více zájmů pro ženy netypických, s oblibou nosíte šaty. Kde nejraději nakupujete? 

Šaty a vůbec oblečení jako takové musí být elegantní, ale i pohodlné. Během dne se velmi často přesouvám mezi radnicí na Praze 2 a Poslaneckou sněmovnou, účastním se různých akcí venku a tak potřebuji, abych se nemusela bát udělat nějaký pohyb a hlídat každý krok. Nejraději nakupuji v osvědčených obchodech, kde už přesně vím, jaká velikost a střih mi sedí. V Rumunské ulici, kousek od radnice, má skvělý outlet obchod paní Irena Tomíšková, se kterou jsme za ty roky, co k ní chodím, už přítelkyně. Nemám velikost S, nepotřebuji poslední módní výstřelky, takže si vybírám obchody pro "normální ženský" a to je přesně ten Ireny. A zrovna minulý týden mi navrhla krásné elegantní šaty s pávem výtvarnice a talentovaná návrhářka Anna Tejkalová, která má atelier v Emauzském opatství a jsou skvělé. Jsem patriot, snažím se nakupovat na dvojce a podporovat naše místní podnikatele. Od nákupu potravin, kadeřnictví, kosmetiku, po módu, boty, čistírnu, drogerii, ševce..... Prostě jako starostka rekognoskuju terén a hlídám, abychom na dvojce měli, co se týče služeb, všechno a sama to v praxi testuju :-)

V městské části, kde jste starostkou, probíhá každoročně vyhlášené Vinobraní. To letošní proběhne v Prvorepublikovém duchu. Dokážete si představit, že byste žila v této Prvorepublikové době?  

Vinobraní je moje srdeční záležitost, mám moc ráda tu atmosféru a pohodu, se kterou tam chodí všichni trávit celý den. Myslím, že doba První republiky jen umocní to prostředí, ve kterém se vinobraní odehrává. Na První republice mě fascinuje to nadšení a národní hrdost ze vzniku Československa. Odhodlání, s jakým naši předci budovali republiku a dokázali z ní vytvořit respektovaný stát na velmi vyspělé úrovni nejen ekonomické, ale i kulturní a hodnotové. Pozitivní na té době bylo například i přiznání volebního práva ženám nebo určité etablování nové kvalitní elity, která je pro každý národ nezbytností.. A když už jsme mluvily o té módě…. tak uvolnění v ženské módě, kam se odrazila určitá emancipace žen a konečně se docílilo i pohodlí při nošení šatů.

Léto pomalu končí. Jak jste si ho užila? 

Léto mám moc ráda. Všechno kvete, je teplo, přijde mi, že i lidé se tak nějak víc usmívají J Prázdná místa na parkování, na dvojce se zastavil čas. Chtěla bych vyrazit na nějaký prodloužení víkend na potápění do Rakouska, ale musím se podřídit volební kampani, která se právě rozjíždí. Takže bez záruky.

 Otázka na závěr. Co Vám v tomto týdnu udělalo největší radost? 

Radost mi udělal Senát tím, že schválil návrhy novel branných zákonů předložené naším Výborem pro obranu a odstranil tak nedostatky v zákonech, které se týkají služby v aktivní záloze. Lidé, kteří slouží v aktivní záloze, jsou srdcaři a je dobře, že je stát podpoří více a že se tak naplní slib, který jsme jim jako poslanci dali, a sice že napravíme nedostatky, které se nám nepodařilo vychytat při velké novelizaci této legislativy. A potom mi radost udělala skvělá akce v „Rígráku“ (Riegrovy sady v Praze 2) – piknik s koncertem. Hodně lidí a hodně zábavy, to prostě do městských parků patří.

 

Rozhovor vyšel na serveru O14.cz