V souvislosti s výročím srpnových událostí roku 1968, stejně jako v souvislosti s výročím Sametové revoluce, jsou snad nejčastěji skloňovanými slovy svoboda a demokracie.
Vzpomínka na 21. srpen 1968, kdy se naše země stala na dalších více než 20 let zemí vojensky okupovanou, byť ani v předchozím období nelze hovořit o tom, že by byla nějak zásadně autonomní, je většinou doprovázena dovětkem, který říká, že jsme ztratili svobodu, prohráli zápas o demokratičtější formu společnosti, že skončilo Pražské jaro... A přestože se můžeme dohadovat o tom, zda v druhé polovině šedesátých let došlo k nějakému zásadnějšímu uvolnění a zda bylo možné reformovat komunistický režim a vtisknout mu jakousi demokratickou podobu, jisté je to, že po srpnu 68 opravdu následovaly utažení opratí a nová forma totality. Jistý nádech svobody tak skončil rozdrcen pod pásy tanků a pod hrozbou namířených samopalů.
Výročí listopadu 1989 a jeho připomínání pak pro nás naopak představuje opačný posun. Zlom, při kterém jsme svobodu získali a při kterém naše země nastoupila demokratickou cestu. A touto událostí pak jako by éra boje za tyto hodnoty v našich dějinách skončila, jako by se staly trvalými či dokonce věčnými a samozřejmými. Prohraná bitva z roku 1968 byla zvrácena vyhranou válkou v roce 1989, čímž je navždy rozhodnuto.
Aniž bych chtěla tyto dvě historické události jakkoliv zlehčovat, jsem přesvědčena, že tak tomu ale není, že zápas o svobodu a demokracii neskončil a že se nemusí nutně odehrávat jen v ulicích při střetech mas bezbranných s ozbrojenými příslušníky. Dá se říct, že svoboda je druhem, který je v ohrožení permanentně a který si zasluhuje neustálou specifickou ochranu a bdělost. Právě to je myšlenka, kterou si v souvislosti s velkými výročími českých a československých dějin 20. století v posledních letech uvědomuji stále silněji. A přestože by bylo na místě nyní hovořit o vnějších nebezpečích, kterých aktuálně stále přibývá, přestože by bylo možné vést zde polemiky o tom, jak velkou hrozbou je pro nás Rusko a jak vážné jsou konflikty na hranicích Evropy, chtěla bych v souvislosti s letošním výročím srpnových událostí roku 1968 zdůraznit, že největší hrozbou pro naši svobodu můžeme být paradoxně my sami svou lhostejností k jejímu postupnému ořezávání.
Svoboda nemusí být nutně jen obětí tanků a střelby ze samopalů. Svobody je možné se nevědomky vzdát i bezhlavým přijímáním pravidel a myšlenek, které ač se tváří bohulibě, ve skutečnosti se snaží nás svázat, zglajchšaltovat, dostat pod všudypřítomnou kontrolu a státní dohled. V polistopadové éře jsme snad nezažili jiné období, kdy by tento trend vlivu sociálního inženýrství, jež nemá s demokracií a svobodou nic společného, byl cítit silněji, než pod vládou současné levicové koalice. Je smutné, že k tomu dochází i za podpory mnohých osobností, které v době komunistické totality za svobodu bojovali a které dnes podlehli pocitu, že všechny nerovnosti ve společnosti je nezbytné narovnat, že je třeba bojovat za pseudopráva a pseudonároky všeho druhu, že je třeba chránit lidi před jimi samotnými a že na to vše musí dohlížet všemocný stát a státní direktiva...
Výročí srpna 1968 jistě vyžaduje vzpomínku na nevinné oběti vpádu sovětských vojsk. Jistě je nezbytná připomínka totalitního období, zrůdnosti komunistického režimu a jeho dopadů na naši společnost a jeho charakter. Domnívám se ale, že toto i jiná podobná výročí by měla být také momentem silného uvědomění si, že boj za svobodu a demokracii se odehrává na každý den. Že to nejsou hodnoty, které nám byly dány a budou zde natrvalo přítomny. Jejich osud třímáme ve svých rukou a musíme je chránit před každým, kdo by je chtěl pod sebevznešenějším cílem regulovat. Ať jde třebas o líbivou ochranu společnosti před střílejícími šílenci prostřednictvím osekání práv legálních držitelů zbraní nebo o zákaz kouření v soukromých restauracích apod. Nechceme-li skončit znovu v otroctví, nesmíme se své svobody sami dobrovolně vzdávat. Protože ztratit ji na dlouhá desetiletí je snadnější, než se zdá.