(www.parlamentnilisty.cz) „Pokud Afghánistán nebude stabilní, můžeme očekávat další a dlouhodobý příliv uprchlíků do Evropy. Jsem proto přesvědčena, že bychom se měli vrátit zpátky k modelu provinčních rekonstrukčních týmů a ke snaze napomoci ekonomickému rozvoji země. Nesmíme také zapomínat, že v Afghánistánu není aktivní jen Tálibán, ale na dvě desítky různých dalších organizací. Nesmíme zapomínat ani na organizovaný zločin, který má poměrně silnou základnu,“ říká předsedkyně výboru pro obranu a místopředsedkyně poslaneckého klubu ODS Jana Černochová.
Po smrti tří našich vojáků v Afghánistánu se rozpoutala na internetu debata, zda šlo o hrdiny, či žoldáky, nebo zda nešlo o hrdiny, kteří jen zemřeli kvůli zbytečné kauze… Na to se ale ptát nebudu. Lze hodnotit angažmá USA a spojenců za úspěch? Po 17 letech tálibové ovládají velké oblasti země… Mimochodem, teď probíhají jednání Američanů a Tálibánu… Stálo to vše za to?
Nejprve chci znovu vyjádřit upřímnou soustrast rodinám padlých a jejich kamarádům. Chci také říct, jak moc si vážím práce našich vojáků a že mají mou plnou podporu. Co se týče komentářů o žoldácích a podobně, k tomu mohu říci jen jedno – naši vojáci nejsou žoldáci a měli bychom být na ně hrdí. Všichni. Osoba, která v den smrti vojáka a ve dnech následujících jej označuje za žoldáka, či se dokonce raduje nad jeho smrtí, nemá srdce a nemá důstojnost. Je karikaturou člověka a nezaslouží si vlídné slovo, pochopení a odpuštění.
Věřím, že naše účast v zahraničních operacích a konkrétně v Afghánistánu smysl má i přes oběti. Pokud bychom se teď stáhli, naopak bychom pošlapali památku našich padlých, nejenom těchto tří. Velice se mi líbila slova náčelníka Generálního štábu generála Opaty – nikdo nebude beztrestně zabíjet naše vojáky, bude to asi nějakou dobu trvat, bude to vyžadovat mnoho zpravodajských informací, pomohou nám naši spojenci, ale ti, kteří to udělali, se budou dříve či později zodpovídat.
Konflikt v Afghánistánu je vnitřním konfliktem a ty nemají jiné řešení než politické, to znamená dohoda jednotlivých aktérů na politickém uspořádání. Vojenská síla se obvykle používá k tomu, aby se vyvinul tlak na politická křídla relevantních stran konfliktu, aby se „dotlačily“ k jednacímu stolu. Trvá to dlouho a výsledek není nikdy jistý, ale musíme zkoušet vše. Dobrým příkladem nejistoty i dlouhodobosti hledání řešení jsou třeba IRA v Británii či ETA ve Španělsku. Stažení z Afghánistánu není řešením. Viděli jsme to jasně někdy v letech 2014 a 2015, kdy se spojenci začali stahovat a Afghánci začali ve větších množstvích utíkat do Evropy, protože nevěřili, že jsou afghánské bezpečnostní složky natolik připravené, aby mohly zajistit jejich bezpečnost.
Když se ale vrátíme na začátek, tak argumentem USA pro vpád do Afghánistánu byl Usáma bin Ládin. Tálibán byl od 14. října 2001 ochotný jednat o vydání bin Ládina, což ale George W. Bush odmítl… Dnes Tálibán bojuje proti al-Káidě a snahám o penetraci Islámského státu, protože tálibové jsou paštunští nacionalisté a nechtějí v Afghánistánu žádné cizince. Jaký smysl má, aby tam Západ bojoval, když Tálibán v Evropě ani USA teroristické útoky nepáchá a jde mu jen o jeho zemi?
Tálibán nechtěl vydat Usámu bin Ládina. Byl ochotný jednat o svém přežití, ale vydání teroristy Ládina do USA nebylo reálné. Mimochodem, Tálibán měl vždy rozkoly s al-Káidou, respektive se zahraničními bojovníky na svém území. Podobně to má dnes Tálibán s Islámským státem, proto je ochoten spolupracovat i s afghánskou vládou na jeho likvidaci.
Výše jsem již popsala asi ten nejvážnější důvod, proč je důležité Afghánistán zastabilizovat tím, že se posílí afghánská policie, armáda a další složky. Pokud Afghánistán nebude stabilní, můžeme očekávat další a dlouhodobý příliv uprchlíků do Evropy. Jsem proto přesvědčena, že bychom se měli vrátit zpátky k modelu provinčních rekonstrukčních týmů a ke snaze napomoci ekonomickému rozvoji země.
Nesmíme také zapomínat, že v Afghánistánu není aktivní jen Tálibán, ale na dvě desítky různých dalších organizací. Nesmíme zapomínat ani na organizovaný zločin, který má poměrně silnou základnu.
Nebylo by ale na druhou stranu lépe udělat invazi do Saúdské Arábie, odkud pocházeli teroristé z 11. září a kteří byli blízcí královské rodině Saúdů. Saúdové financují islamisty a salafisty v Evropě, z jejichž řad se rekrutují teroristé vraždící Evropany. Je veřejným tajemstvím, že Saúdové společně s Tureckem podporovali Islámský stát…
To je takové teoretizování od stolu, které nemá praktičtější smysl. Stejně tak by se mohlo třeba zaútočit na Írán, který také podporuje teroristy…
Lze vůbec Afghánistán ovládnout a stabilizovat cizí mocí? Vylámali si tam zuby Britové, Sověti a Američané se „svou“ afghánskou vládou ho pořád nemají pod kontrolou…
V Afghánistánu působíme jako NATO, Česká republika je součástí široké koalice a ono české vytváření duality „my“ a „oni“ (Američané) mi přijde naprosto scestné. To za prvé. A za druhé, nikdo jej nechce stabilizovat „cizí mocí“. Jsme tam všichni přece proto, aby se vytvořily podmínky pro afghánské řešení. To je jediná cesta. Jedině Afghánci si mohou vládnout.
Přesto, když to vezmu obecněji, není nejlepší princip „žít a nechat žít“. Nemotat se do vnitřních věcí jiných zemí, ale současně nenechat cizí země a cizí imigranty, aby se míchali do věcí našich? Když to řeknu tvrdě: ať si islamismus existuje v Afghánistánu, kdekoli v muslimském světě – tam to je normální, ale u nás muslimské imigranty přijímat nebudeme a nebudeme se jim přizpůsobovat?
To, co jste uvedl, v sobě obsahuje zcela ukázkový vnitřní rozpor. Bez angažovanosti právě v těchto oblastech se nedá zajistit B, na kterém se shodneme. Jak zajistíte, aby ti druzí přistoupili na vaše pravidla a nemíchali se do vašich věcí? Nezajistíte. Proto jedině angažovanost – nejenom vojenská – dává smysl.
Ale pokud se máme chránit před terorismem, není lépe, aby čeští vojáci a policité chránili naše hranice, aby se přes ně nemohli volně pohybovat občané EU z Německa, Francie, Belgie, Nizozemí atd., kteří jsou islamisty a salafisty?
Jedním ze zásadních pilířů Evropské unie je volný pohyb osob. Jediný smysl má posílení ochrany vnější hranice EU a vyšší spolupráce tajných služeb a dalších složek s cílem sledovat a zachytávat ty, kteří mohou představovat riziko. Dále jsem přesvědčena, že jedině angažovanost v krizových oblastech – a to nejenom angažovanost vojenská – nás dlouhodobě ochrání. Nějaké přiměřené kontrole na „hranicích“ bych se nebránila, ostatně tyto kontroly už dnes někde probíhají. Když jsem se v létě vracela z Itálie, na italsko-rakouských hranicích byla prováděna vizuální kontrola aut a nijak mě to nezdrželo, ani neomezilo.
Neskončí Afghánistán fiaskem jako Irák? Výsledkem celé invaze je, že posílil Írán…
Problémy Iráku se odvíjejí od předčasného stažení sil za prezidenta Obamy. Nyní je Irák po vyhnání Islámského státu a po zvýšení angažovanosti USA, NATO i České republiky znovu stabilizovanější. Uvidíme. Střední východ je celkově nestabilní a problémy jednotlivých zemí mají multiplikační efekt. Musíme se angažovat a zároveň pracovat na tom, aby se oblast stabilizovala. Ale zase, my můžeme Iráčanům stejně jako Afgháncům pomoci, ale nemůžeme jejich problémy vyřešit za ně.
Teď jiné téma. Petr Honzejk teď v poslední době stále píše, že ODS s Klausem mladším bude jen SPD pro „lepší lidi“. Podle něho by bylo lépe Klause mladšího upozadit a aby ODS podporovala EU, protože její voliči jsou prý eurooptimističtí… Co si o tom myslíte?
Je půvabné, jak Petr Honzejk řeší problém, který vlastně neexistuje. Jde o takové plácání do vody. V létě snad i tolerovatelné.
Část voličů i členů ODS je proevropská a odmítá jakékoli snahy o vystoupení z EU. Nesmíme ovšem zapomenout na to, že mezi členy či voliči ODS jsou i euroskeptici a někteří by chtěli vystoupit z EU. Voliči i členové ODS jsou ovšem racionální a jsem přesvědčena, že většinově vidí nejenom výhody, ale i nedostatky EU a požadují, stejně jako ODS, reformy jednotlivých oblastí. ODS se snaží být realistická – nepožaduje vystoupení z EU, ale konkrétní reformy. Doporučuji například dokument „Silné Česko v Evropě 21. století“.
To nejdůležitější pro mě na tom, co jsem říkala před chvílí, je ovšem jiná věc. Síla ODS vždy vycházela z rozmanitosti názorových proudů a ze schopnosti si z nich vybírat to nejlepší a hledat kompromis. Nikdy jsme nebyli stranou jednoho muže, jako je třeba hnutí ANO Andreje Babiše. Věřím, že ODS i nadále zůstane různorodá a otevřená různým pravicovým proudům. Jedině tak bude i nadále relevantní politickou silou.
Co říkáte kritikám, které mimochodem říkal i zesnulý Tomáš Haas, že ODS, minimálně její významná část, se podporou Evropských hodnot Jakuba Jandy a podobných věcí blíží sluníčkářům a pravdoláskařům… Jsou témata Antibabiš, Antizeman, Antirusko a „liberální demokracie“ něco, čím se voliči ODS „najedí“? Tedy něco, co jim pomůže v každodenních životech?
Nemám ráda tato nálepkování a dělení na „my“ a „oni“. Nikam to nevede, ničemu to nepomůže, zvláště pokud je otázka kladena tak obecně a teoreticky. Tyto teorie občanům České republiky nepomohou. Pomohou jim jiné věci, které ODS hájí.
Program Občanské demokratické strany je jasný a konkrétní. Čekají nás nyní komunální a senátní volby a my skládáme účty za poslední čtyři roky a nabídneme lidem konkrétní programy do budoucna, žádné teoretizování o vyprázdněných termínech. Nabízíme konkrétní řešení v dopravě, bezpečnosti, životním prostředí a dalších. To je to, proč nás voliči volí, abychom řešili jejich konkrétní problémy, ne pseudoproblémy. O tom se pojďme bavit třeba někdy příště.