(Reflex) S ministryní obrany Janou Černochovou o ruské agresi, jejích bojovných genech a o pomoci Ukrajině, která nesmí ohrozit naši obranyschopnost. Čtyřiadvacátého února ji ve čtyři ráno vzbudilo zvonění speciálního telefonu. Z něj se ministryně obrany Jana Černochová dozvěděla, že Rusko obsazuje Ukrajinu. Překvapená nebyla. Kdy podle ní skončí tato nesmyslná válka? A opravdu věří v názorový obrat prezidenta Miloše Zemana?
Jste čtvrtou českou ministryní obrany, ale první, kterou v úřadě zastihla válka. Jak jste se dozvěděla, že Rusko napadlo Ukrajinu? Zazvonil vám nějaký zvláštní telefon?
Mám několik speciálních telefonů. Jeden z nich mi zazvonil onoho 24. února ve čtyři ráno. Dozvěděla jsem se, že Rusko obsazuje část Ukrajiny a nepřiznává válečný útok, nýbrž že je to jakási speciální operace. Nebyla jsem zásadně překvapená. Zpravodajské služby o shromažďování ruských vojsk hovořily už dříve, jen nebyl jasný okamžik, kdy válku Putin spustí, jestli 24., nebo 25., či 26. února.
Nakolik válka převrátila vaše původní plány? Byla jste tehdy pouze deset týdnů v čele ministerstva obrany. Prožíváte to hodně osobně?
Od té chvíle se každé ráno budím už v pět i bez budíku. Hned se kouknu na sociální sítě, na zpravodajství, zjistím, že je, chválabohu, ukrajinský prezident Zelenskyj v bezpečí, Černobyl nevybuchl. Ačkoli proud tragických zpráv neustává a zdálo by se, že se člověk už obrnil, tak neobrnil. Nestydím se, že mi občas tečou slzy. Svým způsobem je to i dobře, na válku a lidské tragédie si nesmíme zvyknout. Pořád si říkám, co bych na místě Ukrajinců dělala já. Nejsem fixovaná na majetek, ale mám jako každý nějaké ty rodinné fotky, vzpomínky, věci, které možná nemají žádnou hodnotu finanční, ale mají hodnotu osobní. Pouhá představa, že bych o všechno z minuty na minutu přišla a odcházela ze svého domova do neznáma s jedinou taškou, je hrozivá. Pořád si musíme připomínat, že ti strádající Ukrajinci jsou jako my, také chodili do práce, také si zašli na večeři, s kámoškou na víno, do kostela, prostě žili běžný život. Změnil se jim z minuty na minutu jenom proto, že si někdo, kdo si nevidí ani na špičku nosu, zase ukájí mocenské choutky.
A profesně?
Do úřadu jsem přišla s tím, že jsem od prvního dne chtěla jezdit do regionů, potkat se s lidmi z Dukly, navštěvovat útvary, diskutovat s vojáky, abych přesně věděla, co naše armáda při modernizaci potřebuje. Tohle teď moc nestíhám. Snad to doženu v létě.
Není to tak dávno, co jste na Twitteru napsala, že se vaše maminka jako rozená Polka o vás kvůli válce na Ukrajině bojí. Cituji: „Chce se mi řvát. Teď mi moje máma (75 let, narozená v Poznani) bulí do telefonu a prosí, ať dám bacha, že jako Polka ví, že Rusák je schopen úplně všeho a že po mně půjdou, protože hodně vím…“ Dáváte si bacha?
Když jsem se stala ministryní obrany, počítala jsem s tím, že budu rozhodovat o věcech, které nejspíš nebudou vždycky lahodit oku, uchu a možná ani názorům všech. Ale nečekala jsem, že se z ministryně obrany stanu ministryní války hned na počátku svého angažmá. A samozřejmě válka zesiluje hlas různých lidí i různých trollů, kteří se hlásí k Putinovi, k jeho režimu, kteří mají daleko k demokracii a pro něž je kdokoliv, kdo chce pomáhat Ukrajině, trnem v oku. Ať už na sociálních sítích, nebo v mailech dostávám někdy co proto. Jenže po mamince mám polské geny, jistou umíněnost a bojovnost hraničící někdy až s naivitou, kterou Poláci mívali a mají. Historie speciálně v jejich případě ukazuje, že se častokrát bránili prakticky holýma rukama, ale bojovali – na rozdíl od některých jiných národů, jež bojovaly míň. Myslím, že tohle je určitě dar, který jsem dostala od své polské maminky do života i do profesní kariéry. Někdy je to ovšem dar danajský jako třeba nyní.
Co tím myslíte?
Trpěla jsem a trpím, vidím-li, jak mezinárodní společenství dlouhé dny, týdny sedělo s rukama v klíně a krizi na Ukrajině jenom přihlíželo, nanejvýš moudře komentovalo. Až v posledních týdnech Evropská unie, Severoatlantická aliance i Valné shromáždění OSN začaly činit praktické kroky a jsem za to vděčná.
Celý rozhovor čtěte v týdeníku Reflex nebo na Reflex.cz.