Svoboda jednotlivce je stěžejní hodnota

Jedním z dalších politiků, kteří vyjádřili svoje sympatie činnosti našeho spolku Imperativ, je Jana Černochová, poslankyně Parlamentu ČR a starostka Prahy 2. Nejen o tom, jak se dívá na minulost a současnost zdejší komunistické strany, dostatečně vypovídá následující aktuální rozhovor s ní.

http://www.imperativ.cz/index.php?cat=kone


Jste členkou ODS, tedy jednoznačně pravicové strany. Souvisí to i s tím, že jste vyrůstala v období totality? 
Moje zkušenost s minulým režimem mě určitě ovlivnila. Netvrdím, že nebýt komunismu, nebyla bych pravičák. Ale to poznání reálné nesvobody, života pod totální kontrolou a režimu, který nelze zpochybnit, natož snad kritizovat, mě v mém politickém přesvědčení jen utvrzuje. Svoboda je stěžejní pravicová hodnota a vedle zdraví je podle mě opravdu to nejcennější, co máme. I proto jsem členkou strany hájící tradiční pravicové principy s akcentem na svobodu jednotlivce.

Měla komunistická strana být hned po listopadu 1989 postavena mimo zákon? Považujete s odstupem času za chybu, že se tak nestalo? 
Myslím si, že to byla chyba. Nepovažuji za správné, že je na komunismus a jeho dědictví pohlíženo stále tak nějak mírnější optikou než na fašismus či nacismus. Všechny tyto ideologie přece vedly k nevídaným zločinům, přinesly utrpení a bezpráví mnoha lidem. Proč by tedy měla existovat strana, která se otevřeně hlásí k jedné z nich a která odmítá učinit ostrý distanc od toho, co se v naší zemi za minulého režimu dělo? Jistě, kdyby byla činnost komunistické strany tehdy zakázána, došlo by k její transformaci v jinou krajně levicovou formaci. Přesto by to pro její další existenci, fungování a vliv znamenalo alespoň nějakou překážku a věřím, že by se netěšila takovému úspěchu. Takto mohou její představitelé z parlamentních lavic svobodně i nadále vyvolávat nostalgii po časech minulých a nalhávat veřejnosti, že to tak špatné přece nebylo. Když už jsme u toho, osvětimská lež je přece také klasifikována jako trestný čin...

Je současná KSČM vážnou hrozbou pro budoucnost demokracie v České republice? 
Na to existuje jednoduchá odpověď, která je zároveň otázkou: Který z ministerských postů byste s klidným svědomím svěřil komunistovi? Komunistické recepty a jejich důsledky ve všech oblastech, včetně např. životního prostředí, z minulosti dobře známe. Pro mě je dostatečným varováním třeba dění kolem Ústavu pro studium totalitních režimů od chvíle, kdy levice ovládla Senát a kdy následně sociální demokraté s komunisty paralyzovali jeho činnost.

V parlamentu potkáváte komunistické poslance, znáte jejich postoje a názory... Je pro vás někdy hodně obtížné poslouchat jejich projevy? 
Ne někdy, ale snad vždy. Zejména když dojde na témata jakkoli související s minulostí, s vyrovnáváním se s dědictvím komunismu, ale například i na otázky mezinárodně-politické. Umím být tolerantní k odlišným názorům, nicméně neumím tolerovat populismus, demagogii a lež. A ty slýchám z komunistických řad často.

Setkal jsem se už víckrát s názorem, že někteří poslanci KSČM sice veřejně hlásají to, co chtějí slyšet voliči této strany, ale ve skutečnosti je to od nich vlastně jen hra a přetvářka a žádný návrat socialismu, natož rudé diktatury si ve skutečnosti i ve vlastním zájmu nepřejí. Vy jste aspoň některé z nich nejspíš měla možnost poznat i po osobní stránce – myslíte si, že je na tom něco pravdy? 
Tak jako v každé straně, i v KSČM jsou jistě různé názorové proudy a je možné, že se zde najdou pragmatici, kteří se chovají, jak popisujete. Při projevech Marty Semelové nebo Miroslava Grebeníčka mi však vždy zamrazí a člověk se utvrdí v tom, že komunisté jsou stále komunisté, jejich cílem je nastolení starých pořádků a myslí to zcela vážně. A jsem přesvědčena, že radikálů je v jejich řadách stále dost, ať již mezi poslanci, nebo mezi mladými komunisty. Sama jsem se v tom utvrdila např. jako předkladatelka návrhu na zařazení Dne památky Jana Palacha mezi zákonem uznané významné dny ČR.

Čím si vysvětlujete, že v posledních letech u nás došlo k silnému nárůstu nejen projevů vyloženě levicového extremismu, ale obecně sympatií zejména mladých lidí ke krajní levici? Je chyba v rodinné či školní výchově, nebo ještě někde jinde? 
Asi to nebude mít jen jednu příčinu. Lidská paměť je krátká a předně vytěsňuje negativní vzpomínky. Lidé už proto částečně zapomněli, jaký byl každodenní život za minulého režimu, co vše jsme nesměli a co jsme naopak museli. Byli jsme také o více než 25 let mladší a na mládí každý vzpomíná v dobrém. To vše se odráží nejen v názorech lidí, kteří tu dobu zažili, ale i u mladší generace, která o ní ví zprostředkovaně, nebo v horším případě o ní neví nic.Silný vliv na tento vývoj bude mít jistě i to, že značná část společnosti podléhá mylnému dojmu, že se má špatně, že všude vládne korupce a že to tu od revoluce jde od desíti k pěti. Tato rétorika spálené země pak logicky nahrává jednak různým „spasitelům všeho světa“ a také komunistům, kteří po celou tu dobu stáli mimo vládní odpovědnost a nejsou s nimi spojeny žádné negativní jevy posledních let. 

Co si myslíte o různých spolcích a občanských iniciativách, které se věnují podobným záležitostem jako třeba náš Imperativ? Ptám se na to záměrně, protože třeba Václav Klaus, zakladatel a dlouholetý předseda ODS, je dobře znám svým rezervovaným až vyloženě odmítavým postojem k nim a podle něj se prakticky vše, co jakkoliv zavání politikou, má řešit především na půdorysu klasických politických stran... 
Veřejné iniciativy k demokracii jistě patří a nelze si představit, že se ve svobodné společnosti nebudou sdružovat lidé s podobnými zájmy, názory a cíli, ať ve formě politických stran, nebo v různých spolcích, sdruženích či peticích. Myslím si tedy, že existence takových iniciativ je naprosto v pořádku a je projevem pluralitní společnosti. Na druhou stranu pokud jsou pravidla hry nastavena tak, že rozhodování je delegováno na volené politiky a o směřování země se hlasuje ve volbách, je třeba to respektovat. Chce-li někdo vyvíjet tlak na prosazení určitých politických cílů jinou cestou než volbami, ovšem samozřejmě nenásilně a v souladu se zákony, pak by k tomu měl mít prostor – měl by ale zároveň respektovat to, že rozhodnutí volených politiků bude třeba jiné.

Jaké je vaše největší přání, co se týče dalšího, už dlouho ne zcela zdravého politického vývoje v tomto státě? 
Přála bych si, aby politika získala zpět svůj obsah. Aby byla daleko více střetem idejí, vizí a hodnot a daleko méně soutěží populismu a rafinovaných marketingových triků. A určitě bych si také přála, aby se pravice v čele s ODS vrátila co nejdříve do svých pozic, aby éra babišovsko-socialistické koalice napáchala co nejméně škod.